Zobrazuje obličeje a jména lidí, kteří ještě před třiceti lety posílali občany Československa za mříže kvůli tomu, že si dovolili nesouhlasit s tehdejším totalitním režimem. Dnes zobrazení lidé stále působí v české justici a vykonávají svou práci. Otázka, která od Pode Balu zaznívá, je víc než zřejmá. Jak kvalitně asi mohou bývalí exponenti režimu, který brutálně potlačoval lidská práva, sloužit na vysokých postech v současné demokratické republice?

Mě ovšem v souvislosti s výstavou Malík Urvi II napadá ještě další, možná palčivější otázka: Jak je možné, že i 20 let po pádu totalitního režimu náleží úloha kritizovat dopady této totalitní vlády pouze malým skupinám extravagantních a provokativních umělců?

Pravidelně v práci i v soukromém životě narážím na to, jak je česká společnost stále nevyrovnaná se svou totalitní minulostí. Troufnu si tvrdit, že i v Německu v roce 1965 měla společnost o mnoho jasněji v tom, jak se postavit ke své totalitní minulosti. V Česku po stejné době od pádu komunismu stále ještě vládne rozpačité morální přešlapování. I v životě běžných lidí, ve kterém nehrají soudy ani jejich soudcové velkou roli, není možné se vyjádřit o komunismu a jeho společenském řádu bez kontroverzí. Proč se nemohu na školní radě zvednout a ozvat se proti tomu, že v pedagogickém sboru stále působí pedagožka, která byla aktivní spolupracovnicí KSČ a o které se v našem malém městě ví, kolika lidem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ublížila?

Nejsem typ člověka, který by rád vyhledával konflikty, ovšem decentně jsem se několikrát pokusil k podobným záležitostem vyjádřit. Reakce byla téměř vždy stejná- jsi příliš mladý, na to, aby jsi se k podobným věcem mohl vyjadřovat, ono to nebylo tak jednoduché a prostě tomuhle nemůžeš rozumět.

Nadnést byť jen otázku viny bývalého režimu a jeho aktivních spolupracovníků se zkrátka nesluší. Kdo tak učiní, je považován za kverulanta, který dělá rozbroje. Přitom k oné raozpčité obhajobě komunismu se dost často uchylují i lidé, kteří mají své svědomí čisté a s komunisty nespolupracovali. Je možné, že pouze fakt, že v době komunismu žili považují za stigma, které je potřeba nějakým způsobem omluvit?

Aby však těch deset minut, které jsem věnoval psaní opravného komentáře nevyšlo nazmar, rozhodl jsem se jej přetiskonout i zde, na Čajovinkách. (původní znění hoaxu najdete na konci toho článku).

Dovolil bych si upozornit na to, že informace v níže uvedeném přeposílacím
e-mailu není (možná bohužel) pravdivá. Volební zákon ČR stanoví, že
politická strana obdrží platbu za každý jí odevzdaný hlas. Rozhodně tedy
není pravda, že by se v platbách stranám rozpočítávali hlasy všech občanů
ČR, i těch, kteří nevolili. Strana dostane tolik peněz, kolik dostala hlasů. Prázdné obálky v systému dotací pro strany nehrají žádnou roli.

Samozřejmě jako forma protestu proti nynějšímu stranickému systému je
možnost hodit do urny prázdnou obálku vcelku legitimní, jen to nepřinese
ten účinek, že by kterákoliv ze stran dostala méně peněz za volby.

Jako student politologie bych však navrhnul ještě lepší formu protestu-
pojďme přestat být líní a hledejme mezi stranami, které v parlamentu zatím
nejsou. V naší zemi je dost takových, které mají rozumný, nedemagogický
program a ve sněmovně nejsou hlavně proto, že jsou malé a nemají peníze na
předvolební kampaně. Pokud kdokoliv z vás věnuje svůj hlas takovéto
straně, nebude mít sice svého kandidáta ve sněmovně, ale ublíží velkým stranám vlastně dvakrát. Tehdy totiž finanční příspěvek za jeho hlas
opravdu nedostane ČSSD ani ODS, ale ona malá, rozumná a (prozatím)
nezkorumpovaná strana. Ta navíc v příštích volbách už bude mít alespoň
nějaké peníze na to, aby se pokusila větším stranám ukázat, že by se měly
bát.

Na závěr bych si dovolil malou, neškodně moralizující výzvu- přestaňme se
chovat jako Češi, kteří umí jen nadávat na to, jak to tu máme na h…
Pokud nebudeme líní, opravdu jde změnit stranický systém od základu. Jako
historický příklad bych jmenoval Nizozemí na přelomu 60.  70. letech i mnoho jiných
západoevropských zemí, které podobnou zkušeností prošly. Stačí jen chtít,
zajímat se a nečekat jen na to, co nám naservírují média. Demokracie bez
aktivního přičinění svých občanů nikdy pořádně fungovat nebude…

S pozdravem

Bc. Petr Vašíček

Původní znění hoaxu:

> # Tip jak volit – pro ty co nechtějí podporovat strany finančně – z našich
> # daní!
>
>
> # Místo pasivního – nejdu nikam – je třeba jít k volbám a odevzdat
> NEPLATNÝ
> # hlas. Nejjednodušší – prázdnou obálku.
>
>
> # Tato varianta není nikde prezentována, protože pro strany to znamená
> NULOVOU
> # PLATBU za daný voličův hlas.
>
>
> # Jinak strana, která dostane určité minimální procento hlasů, obdrží za
> každý
> # hlas konkrétní finanční částku ze STÁTNÍHO rozpočtu. Hlasy voličů, kteří
> k
> # volbám nešli, se rozpočítají, a i za tyto hlasy strany peníze dostanou!
>
>
> # Výjimku tvoří pouze NEPLATNÉ HLASY. Za tyto hlasy nedostanou strany
> NIC!!!
> # Toto je jedno z řešení, které partajníky OPRAVDU BOLÍ.
>
>
> # Rozešlete to dál prosím.
> #

Při své pedagogické činnosti se totiž snažím ze svých studentů vychovat nejenom schopné odborníky, ale také je naučit tomu, jak by člověk v demokratické společnosti měl žít. Žít tak, aby jeho země prosperovala nejenom po materiální stránce, ale aby byla zajištěna i kontinuita alespoň základních morálních hodnot. Jsem totiž přesvědčen o tom, že výchova mladých lidí by měl být jeden ze základních kamenů našeho školství. Kdo jiný nežli právě školy by měl dětem i dospívajícím ukázat, že demokracie nemůže fungovat bez přičinění svých občanů?

Bohužel se zdá, že i po dvaceti letech demokratické zkušenosti v České republice pořád vládne nechuť k jakékoliv výchově ve školách. Je to pochopitelné- několik desetiletí jsme museli čelit „výchově“ svých dětí, které se vraceli domů ze školy nakrmeny ideologickým balastem tehdejší vládnoucí strany. Vytvořili jsme si proto odpor, který nám říká, že děti ve škole by měly pouze dostat informace. Výchova k jakýmkoliv hodnotám, byť by to byly hodnoty tak základní, jako je prostá myšlenka potřeby demokracie, je nežádoucí.

Jak to vidí náctiletí

U mladých lidí už opadlo „porevoluční“ nadšení, které značná část národa sdílela v devatesátých letech. I přesto jsou dnešní mladí lidé většinou demokraticky naladěni a ostře odsuzují jakékoliv myšlenky, které by mohly vést k potlačení práv jejich i kohokoliv jiného. Bohužel však sdílejí ve své většině přesvědčení svých rodičů- na vývoj země stejně nemáme žádný vliv, tak co bychom chodili k volbám, když tím stejně nic nezměníme.

Nemusím asi obšírně vysvětlovat, jak velký destrukční potenciál je pro každou demokratickou zemi skrytý v takovémto postoji. Projekt Studentské volby 2010 mi proto přišel jako velmi dobrý nápad- můžeme tak mladým lidem ukázat, že to doopravdy jde. Že jejich hlas se odrazí ve výsledku voleb, že mají vliv a že demokracie opravdu funguje, stačí jen chtít.

Příjemně mne překvapila i reakce mých studentů, kteří podobný nápad přivítali a hned se jich několik přihlásilo k pomoci při jeho provedení. Myšlenka projektu Studentské volby 2010 totiž spočívá hlavně v maximální spolupráci studentů na celém „volebním“ procesu. Mají si volby uspořádat v podstatě sami, učitel má pouze dohlížet na to, aby nedošlo ke konfliktu se zákonem.  Ten totiž stanoví, že na školách je nepřípustná propagace jakýchkoliv politických subjektů.

Tuto skutečnost projekt studentských voleb respektuje, protože výslovně nařizuje ve svých stanovách, že před volbami může docházet pouze k propagaci voleb samotných, ne politických stran. Informace o jednotlivých stranách si studenti musí sehnat sami z veřejně dostupných zdrojů a podle toho se rozhodnout, které  z nich dají svůj hlas.

Jak to vidí ministerstvo

Minulý týden jsem však já i moji studenti dostali studenou sprchu. Projekt Studentské volby již není dál podporován ministerstvem školství. Ačkoliv původně podporu měl a byl podporován pro své přispění k rozvoji občanského uvědomění u studentů středních škol. Je asi logické se ptát, kdy a proč nastal takovýto náhlý zvrat v postoji ministerstva školství.

Odpověď na tuto otázku je snadná, ministryně M. Kopicová ji na svých stránkách nijak neskrývá. Tento zvrat nastal poté, co ji kontaktoval předseda sociálně-demokratických krajů M. Hašek a vysvětlil jí, že podobná aktivita na středních školách se mu měsíc před volbami nehodí. Z tiskové zprávy ministerstva se více vyčíst nedá.

Argumenty jsou totiž následující: zřizovatelé se bojí toho, že na školách bude probíhat politická propaganda, což je vzhledem k charakteru a stanovám celé akce nesmysl. Šlo nám přeci o to, ukázat studentům, že chodit k volbám může být zajímavé, že i to je zdravá soutěž. Nikdo z nás nechtěl studentům říkat, koho mají volit. Další „argument“: zřizovatelé školy (zde čti sociálně-demokratičtí hejtmané) nebyli o projektu nijak informováni. Ano, patrně opravdu nebyli. My na středních školách totiž děláme svou práci a snažíme se ji dělat dobře. Nějak nás nenapadlo, vážený pane hejtmane, referovat o každém počinu své vrchnosti, aby nás mohla lépe kontrolovat a lépe řídit naší činnost. Naše práce se totiž řídí naší profesionální odpovědností, ne politickou odpovědností nějakému papalášovi. A ta má profesionální odpovědnost mi říká, že mám své studenty vychovávat k demokratickému myšlení. Vy jste mi svým rozhodnutím znemožnil. Ovšem pořád mi to nedá se ptát… proč vlastně?

Jak to vidí učitelé

Odpověď na to, proč vůbec měl Michal Hašek potřebu jít za paní ministryní s podobnou žádostí, je také nasnadě. Je všeobecně známo, že čeští socialisté se netěší velké důvěře mladých lidí. Dají se tedy dopředu docela dobře odhadnout výsledky studentských voleb, které by asi pro celou levici dopadly žalostně.

Pár otázek mi však v hlavě přeci jen zůstává. Opravdu vám to stálo za to, pane hejtmane? Jen pro paranoidní strach, že na veřejnost opět proniknou zprávy o tom, jak vás i celou vaši stranu nemají rádi mladí lidé, jste bezprecedentně zasáhl do působnosti škol a do jejich vychovávací funkce. Věřte mi nebo ne, učitelé, jejichž značná část jsou voliči sociální demokracie, chtěli jen dobře konat svou práci.

Pokud na vedoucích funkcích našeho vzdělávacího systému budou pořád lidé, kteří mají strach z výchovné funkce škol, jen těžko se změní celá společnost. Školy totiž dál budou chrlit „ovčany“, kteří budou přesvědčeni o tom, že demokracie je jen nutné zlo, že chodit k volbám nemá cenu a jediné, co se dá dělat, je nadávat v hospodě u piva na naši vrchnost.

Výroba kvetoucího čaje

Kvetoucí čaj je z hlediska čajové historie vlastně novinka, vyrábí se v Číně od poloviny minulého století. Čím je tak zvláštní? Nedejme se zmást jeho názvem, v čajovém květu nenajdete žádný květ z čajovníku čínského, ale jen zelený či bílý čaj, zachumlaný do úhledné kuličky a převázaný kouskem hedvábného provázku. Všechny tyto kuličky jsou vyráběny ručně a povětšinou je na jejich výrobu použito velice kvalitního čaje. Vyrábí se tak, že se sváže několik větších čerstvých čajových listů u řapíků a do nich se přiváže květ z nějaké jiné rostliny, nejčastěji se k tomuto účelu používá voňavý jasmín nebo chryzantéma. celý svazek se jemně sváže i na druhé straně, čímž se vytvoří ona kulička, která v sobě květ ukryje.

Příprava čajového květu

Poté, co tuto čajovou kuličku vhodíme do vody (nepoužívejte vodu vařící- jde přeci jen o zelený či bílý čaj, ideální je proto voda o teplotě cca 70- 80 stupňů), začne se květ pomalu působením vody rozvíjet. Právě proto se do těchto kuliček balí různé barevné květy, protože ty při rozpadu kuličky vytvoří nádhernou podívanou, na chuť však mají většinou jen minimální účinek. Doba louhování u čajového květu nehraje příliš velkou roli, důležitý je zde vizuální požitek, takže kuličku můžete louhovat tak dlouho, dokud se celá nerozvine, což často bývá i víc jak pět minut. Z tohoto důvodu je důležité, aby kvetoucí čaj byl vyroben z opravdu kvalitního, nejlépe bílého čaje, protože ten je v podstatě nepřelouhovatelný a ani po dlouhé době louhování nezíská trpkou chuť.

Z výše uvedeného vyplývá, že kvetoucí čaj je zejména ideálním dárkem, kterým člověk může snadno potěšit a překvapit i někoho, kdo se jinak v pití kvalitního čaje nijak zvlášť nevyžívá. V některých obchodech ostatně můžeme narazit i na dárková balení těchto čajových drahokamů.

Pár důležitých pravidel o louhování čaje pro začátek:

• Bílé a zelené čaje nikdy nelouhujeme ve vařící vodě, pokud bychom tyto čaje přelili právě uvařenou vodou, můžeme je louhovat už jak dlouho chceme, jejich chuť ale patrně už zůstane trpká a nepříjemná.
• Důležité je množství čaje v poměru k množství vody, ovšem zde víc než kdy jindy záleží na preferencích každého milovníka čaje. Pravidlem je, že pokud použijeme větší množství čaje, dostaneme aromatičtější, ale také chuťově výraznější nápoj. U každého druhu čaje se přitom se zvýšením jeho dávky zvyrazňuje jiná chuťová složka, je tedy třeba vyzkoušet váše vlastní chuťové buňky.
• Kterýkoliv kvalitní čaj je vhodné na louhování „připravit“. Chuťový zážitek z čaje totiž výrazně zlepšíme, pokud sušené čajové lístky nejdříve trochu navlhčíme a tím podpoříme jejich schopnost vydat ze sebe plné aroma. To nejlépe provedeme tak, že čajovou konvici propláchneme horkou vodou, kterou vylijeme a posléze do ní nasypeme připravený čaj. Lístky trochu zvlhnou horkou párou, která se v konvici uchová a po minutě takovéto parní lázně je můžeme bez obav zalít vodou.

Nyní již slíbená tabulka:

Jak už napovídá titulek tohoto článku, nebyl jsem se studiem na Fakultě ekonomicko-správní příliš spokojen a rád bych se s vámi na tomto místě podělil o některé dechberoucí zážitky, kterým jsem tam já i moji kolegové byli vystaveni.

FES UPCE- vítejte v domově důchodců pro vysloužilé akademiky

Jeden z největších problémů, kterému výše uvedená pardubická fakulta čelila (a podle seznamů nynějších zaměstnanců evidentně stále čelí) je personální obsazení některých kateder. Zejména ekonomické (sic!) předměty zde vyučovali pedagogové ve velmi pokročilém důchodovém věku. To samo o sobě nemusí být problém, na akademické půdě je mi běžně ctí se setkávat s lidmi, kteří by mohli být mými prarodiči, protože akademická kariéra většinou vrcholí až po mnohaletém úsilí. Jsou to lidé vysoce kvalifikovaní a s ohromným přehledem i nadhledem. Na regionální fakultě v Pardubicích však často vyučují lidé, kteří byli za své „zásluhy“ odsunuti po revoluci na odlehlejší pracoviště a mají jen minimální zkušenosti s ekonomií v demokratických poměrech i sepětí s aktuálním děním ve svém oboru.

Zařekl jsem se, že nebudu v tomto článku nikoho jmenovat, takže laskavý čtenář si jistě sám dohledá, kdo asi napsal v roce 1976 osvětovou publikaci s názvem „Americká politika včera a dnes“, která vyšla v edici „ABC marxismu a leninismu“ a která (cituji) „Analyzuje třídní podstatu a antikomunistickýcharakter Nixonovy vlády, soudobou koncepci zahraniční politiky USA ve vztahu k SSSR a ostatním státům a charakterizuje základní cíle a metody vojenské politiky Spojených států v současnosti.“ Jistě, od doby, kdy pan docent sepisoval podobné knihy již uplynulo mnoho let, ale opravdu chceme, aby budoucí úřednickou elitu naší země „školili“ podobní lidé?

O výše zmíněném akademikovi se však ještě dalo říci, že jeho přednášky něco přináší a že je schopen své studenty něco naučit, měl „jen“ trochu pohnutou minulost. Totéž však už nelze tvrdit o jiném, starším docentovi, na jehož semináři jsem byl svědkem toho, že stihl usnout během pěti minut mého referátu o mandatorních výdajích státu. Přiznávám tedy, že můj referát patrně nebyl příliš zábavný, ale i takovéto chvíle by měl pedagog se ctí ustát. Starého pána nijak neobviňuji, spíše je mi ho líto. Ve svém věku by si už měl užívat zaslouženého odpočinku a místo toho byl povolán jakousi regionální fakultou, na které nechce pracovat nikdo mladší a kvalifikovanější.

Do třetice bych zde rád (ne)jmenoval jiného docenta v důchodovém věku, který byl (a stále je) proslulý svým hulvátstvím zejména ke studentkám. Neustálé obscénní narážky při zkouškách za dob mého studia vyvolaly dokonce sepsání protestu, podloženého zvukovou nahrávkou jeho excesů. Panu docentovi bylo vedením uděleno pokárání, nad kterým se možná ve své pracovně srdečně zasmál. Jeho styl učení se nezměnil, pořád je ještě postrachem svých studentů- nejenom pro svou nekompromisnost a bazírováním na přesně vyvedených grafech monopolistické konkurence, ale zejména pro své neurvalé chování.

Nejdůležitější dovednost pro státního úředníka- trojné integrace

Snad kvůli tomu, že si je fakulta vědoma svých nedostatků na poli odborného vzdělávání, rozhodla se své studenty náležitě „podusit“ v jiné oblasti- v matematice a statistice. Výuka výše uvedených předmětů zde probíhá na takové úrovni, že většina studentů nemá šanci tímto sítem projít. Měl jsem možnost porovnat obtížnost matematického učiva se svým bývalým spolužákem, který studoval ve stejné době Matematicko-fyzikální fakultu na ČVUT a v obtížností učiva se této fakultě FES na UPCE v lecčems téměř vyrovnala. Celé to však působilo dojmem nesmyslného samoúčelného síta na studenty, kterých bylo v prvním ročníku nabráno příliš a bylo potřeba se jich zbavit. Asi není překvapivé, že podobné znalosti manažer ani státní úředník využije jen okrajově, pokud vůbec. Na Ekonomicko-správní se však nehlaste, nemáte-li přítele jaderného fyzika, který vás bude po večerech doučovat.

Kam s přihláškou?

Po dvou letech promrhaných na FES UPCE jsem odešel (dobrovolně) na jinou fakultu. Musel jsem se tedy spokojit s méně prestižní FSS v Brně, kde jsem vystudoval politologii a žurnalistiku. Zprávy o svých bývalích přátelích z Pardubic však mám stále a lecos vypovídají o tom, kde člověk může skončit s vysokoškolským titulem ze špatné školy. Úředník za přepážkou, administrativní pracovnice (čti sekretářka)… To vše za nepříliš vysoký plat pro jinak velice schopné lidi, kteří by mohli mít dobře placenou a zodpovědnou práci, nebýt špatného razítka na vysokoškolském diplomu. Nedávno jsem vedl rozhovor s HR specialistou jedné velké pardubické firmy. Na rovinu mi řekl, že pokud se k nim hlásí na vyšší pozici člověk z FES UPCE, automaticky jej zakládají „dospodu“. Že u nich nemá příliš šancí, protože pokud nebyl při studiu i na stáži někde v zahraničí, tak na této fakultě nezískal téměř žádnou ze schopností, které jsou dnes ceněny. A znalost přesného umístění grafu optima monopolu či derivace per partes jim k ničemu není.

Dnes působím jako středoškolský profesor nedaleko Pardubic a když se mi moji studenti svěří, že by po maturitě rádi šli studovat právě na „ekonomku do Pardubic“, snažím se je od tohoto kroku odradit seč mi síly stačí. Jsem totiž přesvědčen, že pokud člověk investuje tři roky (nebo dokonce pět let) do studia na vysoké škole, měla by se mu taková investice bohatě vyplatit. V případě FES UPCE však nadaný student vysoké školy promrhá část svého života, kterou mohl využít ve prospěch svůj i celé společnosti, pro kterou by pak mohl kvalifikovaně pracovat. Naučí se zde pouze biflovat informace, leckdy pod vedením přestárlých akademických pracovníků, kteří ke svým titulům přišli v dobách hluboké totality za bůhvíjaké zásluhy.

Je mi líto promarněných schopností lidí, kteří studují takovouto školu a možná ještě více je mi líto peněz, které stát na její provoz vydává. Nešlo by je investovat lépe?

*P.S.: Jsem si vědom toho, že leckteré výše uvedené názory jsou poněkud kontroverzní a možná už i zastaralé. Článek jsem napsal spíše jako námět k přemýšlení a k diskuzi. Na FES UPCE jsem se setkal i s několika výbornými odborníky, jejichž výuka je mi do inspirací a těch bych se velmi nerad dotkl. Uvítám proto, když se mnou budete diskutovat zde pod článkem a pokusíte se případné nepřesnosti uvést na pravou míru

Maté

Maté je patrně známější nápoj z této dvojice, který se vyrábí z listů Cesmíny paraguayské. Je to čaj známý zejména mezi studenty, kteří často potřebují pracovat do noci a hledají proto nápoj, který jim udrží oči otevřené nad učebnicí z anatomie i když už ptáci za okny začínají vítat nový den. Maté se totiž vyznačuje vysokým obsahem kofeinu i jiných povzbuzujících láte, které dodají tělu i mysli svěžest. Je proto vhodnou náhražkou za kávu pro ty, kteří ji z jakéhokoliv důvodu nemusí. Výčet látek, které se v čaji maté nachází by byl dlouhý a já nejsem chemik, ale jen z těch nejdůležitějších se uvádí vitamíny A, B, C, E, dále magnesium, draslík, betakaroten a jiné. Díky tomu všemu maté posiluje imunitní systém.

Příprava a pití

Maté se tradičně pije ze zvláštních nádob, vyrobených z jakési jihoamerické tykve (viz obrázek). Jsou nazývány kalabassa a maté se z nich „vysosává“ pomocí zvláštního kovového brčka (bombilla), opatřeného na konci sítkem- to proto, že lístky maté se většinou nechávají louhovat v kalabasse po celou dobu popíjení. Samozřejmě vůbec nic nezkazíte, pokud si maté uděláte do hrníčku.

Co je však důležité, je teplota vody, kterou maté zaléváte. Vzhledem k výše uvedenému vysokému obsahu různých blahodárných látek, je totiž třeba jej zalévat horkou, ale nikoliv vařící vodou. Tím by se totiž všechny tyto látky zničily. Jako optimální teplota se uvádí cca 80 stupňů, dle mé zkušenosti to znamená uvařit půl litru vody a nechat ji přibližně pět minut odstát. Dokonce jsem slyšel o speciálním postupu při připravování maté, kdy se lístky zalévají úplně chladnou vodou. Je to prý tradiční paraguayská příprava a takovéto maté se pak nazývá tereré. Ostatně velice snadno lze z maté připravit i výborný ledový čaj, vřele doporučuji vyzkoušet.

Druhů maté je k dostání spousty, komu by maté připadalo příliš chuťově drsné, může si vybrat z mnoha ochucených a aromatizovaných druhů. Já osobně mám nejraději maté ochucené vousatkou citronovou, ale velice dobré je také pražené maté, prodávané jako Maté pampero nebo Maté carneval.

Lapacho

Tento čaj pochází též z Jižní Ameriky, ale narozdíl od maté se nepřipravuje ze sušených listů, ale ze sušené kůry stromu lapacho. Je to nápoj, který byl zřejmě znám již starým indiánským civilizacím, někdy bývá nazýván též jako čaj Inků. Narozdíl od maté v lapachu nenajdeme žádný kofein či výrazně povzbuzující látky, ovšem o to více tam najdeme jiných, tělu prospěšných stopových látek. Seznamy prospěšných účinků, které uvádějí některé zdroje zabývající se alternativní medicínou, jsou tak dlouhé, že by člověk mohl získat pocit, že s pomocí tohoto nápoje lze křísit mrtvé. Dle mého názoru to s tímto čajem zase tak žhavé nebude, ale pravdou jistě je, že jako pročišťující čaj, po kterém se budete cítit dobře, určitě má něco do sebe. Jeho lehce svíravá chuť urovnává trávení a posiluje ledviny.

Příprava

Tradiční příprava spočívá v povaření přibližně jedné lžičky lapacha na šálek ve vroucí vodě po dobu cca pěti minut. Potom necháme celý odvar ještě alespoň čtvrt hodiny vylouhovat- a rychle vypijeme, dokud je to teplé

Jde o čaj, vzniklý zvláštním zpracováním běžného čajovníku čínského. Nejblíže má asi k zeleným čajům, ale do bílého čaje jsou zpracovány pouze vrchní, nejmladší lístky čajovníku, popřípadě ještě nerozvitá poupata lístků (z toho plyne o něco vyšší cena). Je tedy jasné, že bílý čaj je to nejkvalitnější a nejjemnější, co můžeme z čajovníku dostat. Tyto mladé lístky čaje se poté rychle usuší a fermentace v nich tedy, narozdíl od černých čajů či oolongů buď neproběhne vůbec, nebo jen velice krátce. Lístky, které si můžete v čajovně zakoupit, jsou lehce ochmýřené a mají zvláštní stříbřitou barvu, z čehož plyne i označení „bílý“ čaj. Mezi jeho nejznámější druhy patří výše zmíněný Pai-mu-tan, neboli Bílá pivoňka či Yin-zhen, Stříbrné jehly.

Jak připravit bílý čaj?

Bílý čaj se nesmí zalévat vařící vodou, stejně jako jeho zelený příbuzný. Tím by se zničila nejenom jemná a delikátní chuť tohoto nápoje, ale také veškeré látky, blahodárné pro lidský organismus, kterých je v tomto druhu čaje obsaženo opravdu požehnaně.

Bílý čaj by se měl zalévat vodou o teplotě asi 80 stupňů. Důležitá je také doba louhování, která je většinou výrazně delší, nežli u zelených čajů. Některé bílé čaje je dobré pro dosažení opravdové chuťové plnosti louhovat sedm až deset minut, ovšem záleží zde, ostatně jako téměř vždy, na vašem vkusu a chuti. Tyto čaje jsou ideální pro přípravu v gaiwanu, kde se ovšem doba louhování zkracuje. Bílé čaje je možné zalévat i několikrát, opět zde platí, že čím kvalitnější čaj, tím více nálevů snese, aniž by tím utrpěla jeho chuť. Dobrý bílý čaj by v chuti neměl mít ani náznaky hořkosti, měl by být jemný a delikátní i po dlouhém louhování. Pro bližší informace se můžete podívat na tabulku délky louhování čajů.

Druhy bílého čaje

Většina bílých čajů, které jsou u nás v prodeji, pochází z Číny, nebo se eventuelně jedná o napodobeniny čínských čajů. Nejznámější jsou asi tyto:

Yin zhen (Stříbrné jehly)

Yin zhen je tím nejkvalitnějším bílým čajem, který je ještě běžněji k dostání. Jak napovídá jeho název, měl by obsahovat pouze jehličkám podobné vrcholové, nerozvité lístky čajovníku (viz obrázek). Přítomnost rozvitých listů, či nedej Bože řapíků a větviček je důkazem o tom, že nabízený Yin zhen asi není příliš kvalitní. Tento bílý čaj se sklízí pouze ve velice krátkém údobí na přelomu března a dubna.

Pai-mu-tan (Bai-mu-dan, Bílá pivoňka)

Bílá pivoňka je cenově přístupnější, nicméně též velice dobrý a vděčný druh bílého čaje. Vlastně jde o nižší sortu Yin zhen. Tento čaj obsahuje též nerozvité pupeny, ale může obsahovat také mladé rozvité lístky čajovníku.

Shou-mei (Obočí dlouhověkosti)

Další z třetice nejoblíbenějších čínských bílých čajů. Sklízí se později, než dva výše zmíněné druhy, takže má také silnější nálev, není to taková „vodička“, jako například Pai-mu-tan. Svou chuté může připomínat některé jemnější oolongy a ani u Shou-mei není na závadu, pokud se v něm nachází již rozvité lístky čajovníku.

Proč Yixing?

Tato keramika nese název po místě svého vzniku, kterým je čínské město Yi-Xing. Pouze zde se těží speciální keramická hlína, nazývaná zisha. Ta dává keramice z Yi-Xingu nezaměnitelnou narudlou barvu a také ideální vlastnosti pro použití při přípravě čaje. Keramika yixing se pouze vypaluje, při její výrobě se nepoužívá žádná glazura, proto má nezaměnitelný, přírodně působící charakter. Můžete namítnout, že do neglazované keramiky se snadno čaj a jeho vůně nasákne, ovšem zejména v tom spočívá kouzlo yixingu. Pokud svou konvičku používáte delší dobu, vytvoří se v ní nezaměnitelné lehké aroma vašich nejoblíbenějších čajů, což přispívá k opravdovému prožitku při jeho pití a hlavně- vaše konvička s vámi a vaším čajem žije a dýchá. Zde je jen potřeba dávat pozor na aromatičtější čaje, jako je Pu-erh, jehož pití z yixingu je sice opravdovým požitkem, ale je třeba pro něj mít speciální konvičku, aby jeho zemité aroma nepřevládlo nad vůní jemnějších čajů.

Varianty Yixingu

Z červené zisha hlíny se vyrábí různá keramika. Nejčastěji narazíte na konvičky, ovšem pokud chcete, můžete si z keramiky yixing pořídit i celou čajovou soupravu a v poslední době se k nám na trh dostávají i hrnky z této keramiky. Pokud chcete hezkou a kvalitní konvičku, pořídíte ji na českém trhu většinou lehce přes 400 Kč, pokud si potrpíte na opravdu kvalitní zboží, můžete v některých obchodech pořídit konvičky yixing i se speciálním certifikátem původu. Ostatně, několik opravdu kvalitních exemplářů má na skladě i náš internetový obchod.

Až potud by na tomto příběhu nebylo nic tak zvláštního. Racionálně vzato byl argument Jiřího Paroubka zcela namístě. Tím, že lidem odkryl výši svých příjmů a tím ukázal, že nemá potřebu být korumpován, by se v běžné společnosti očistil od podezření a z bitvy o svou pověst by vyšel jako vítěz. Ne však v české společnosti, kde se každý, kdo vykazuje vyšší příjmy než má průměr, automaticky stává podezřelým.

Nechci si zde však jen opět posteskávat nad tradičně rovnostářskou společností. To nejzajímavější na celé kauze páně Paroubkova výroku totiž tkví v tom, kdo jej řekl. Právě předseda českých socialistů totiž při startu své kariéry odstratoval zároveň i nikdy nekončící kampaň, která má za úkol „obyčejné lidi“ přivést na myšlenku, že jejich úhlavním nepřítelem je zejména ten, kdo si vydělává či kdo vlastní víc, nežli průměrný člověk. Že každý, kdo se jen trochu vymyká, je podezřelý a je potřeba si na něj okamžitě došlápnout. Jedno z hlavních hesel antikampaně ČSSD, která svému největšímu politickému soupeři vkládala do úst větu „Snížíme daně nejbohatším“, mluví za vše. Vyplývá z něj, že by ČSSD ráda udělala opak, jen se to asi stydí říct- Chceme zvýšit daně nejbohatším (rozuměj tím všem zlodějům, kteří tím, že si vydělávají více než průměr, okrádají obyčejné lidi).

Z výše uvedeného asi už jasně vyplývá, že si nemyslím, že každý, kdo si svými schopnostmi a pílí dokáže vydělat víc než „obyčejný člověk“ by měl být automaticky považován za kriminálníka, hodného jen posměškům, závisti a kriminalizaci. Jistě, i ve svém okolí znám některé lidi, kteří ke svému majetku přišli nějakým podezřelým způsobem. Ale to jsou lidé, kteří by měli být předhozeni justici, ne daňovému systému. Zároveň nepopírám jistá pozitiva progresivního zdanění, o kterých se rád rozepíši v přístím článku. Zde bych se však rád pozastavil nad tím, že předseda Paroubek ve své kauze „Kdo z vás to má?“ doběhnul sám sebe. Tak dlouho českému národa vsugerovával závist ke každému, kdo má je trochu víc, až se mu to samotnému vymstilo.

Za sebe mohu dodat jen to, že jsem rád, že na to máte, pane předsedo.