Durmitor 2008

Tento příspěvek se bude trochu vymykat běžným zvyklostem na tomto webu. Týká se mé autobusovo-stopovací cesty do hor, které se nacházejí na bosensko-černohorském pomezí, kterou jsem absolvoval letos v létě. Příspěvek sem vkládám spíše kvůli svým přátelům, kteří mne od mého návratu uhánějí o fotky, ovšem pokud se kdokoliv chce dozvědět o tom, jak lze za pár korun podniknout výlet do turismem příliš nezasažené oblasti s překrásnou přírodou, nechť neváhá a čte dál.

Den první

„Na cestě“

Dnes mě nemělo čekat nic víc, než jen pohodlná cesta směrem na Dubrovník, kterou jsem měl jako každý spořádaný turista předplacenou. Veškerá zábava měla začít až zítra, neboť co se bude dít na mé cestě od Dubrovníku dál, jsem ještě v tuto chvíli neměl ani nejmenší ponětí.
Autobus vyjel sice asi o hodinu později, ale vzhledem k tomu, že na Balkáně jsem byl připraven na mnohem horší zpoždění, nijak těžkou hlavu jsem si s tím nedělal. Jako jediný single na palubě jsem pro sebe vyfasoval samostatnou dvousedačku, což jsem kvitoval s povděkem a kritickým okem jsem se jal prohlížet si své spolucestující. Záhy jsem usoudil, že tady je asi hledání potenciálních partnerů pro lezení po Durmitorských vršcích zbytečné. Povětšinou se totiž jednalo o spokojené české rodinky či zamilované párečky, z jejichž tváří a zavazadel šlo číst jediné- pláž, slunce, šplouchání moře a možná nějaká ta játrová paštička.

Den druhý

„Nesnáším lidi, kteří berou drogy…hlavně celníky“

Je něco málo po osmé večerní, já rozbaluji svůj stan v táboře Mlinski potok u Šamšala Miny a pořád tomu ještě nemůžu uvěřit. Tenhle den byl tak plný šťastných náhod, že jsem začal svého anděla strážného podezírat z toho, že si u mne chce něco vyžehlit. Pokračování článku »