V souvislosti s nedávnými studentskými volbami i v souvislosti s ještě nevychladlými hlasovacími urnami víkendových voleb do Poslanecké sněmovny ČR se v komentářích neustále omílá jeden zarážející, ovšem dlouhodobě platný fakt. Mladí lidé v ČR tíhnou k pravicovým stranám a vykazují velkou dávku odporu ke stranám levicovým, zatímco na západ od našich hranic je tomu přesně naopak.
Co vede mladé lidi do 35 let k takovémuto chování a kdo vlastně se tu chová jinak než například v Německu či ve Francii… česká mladá generace, nebo české levicové strany?A co je asi nejdůležitější otázkou, nejenom pro české socialisty- co by měla česká levice dělat jinak, aby se konečně zbavila stigmatu politiky pro důchodce?
Vyřešení těchto otázek je pro českou demokracii docela důležité, protože stranický systém levicovou stranu potřebuje. Je zřejmé, že nepotřebujeme v politice „buldozery“ typu J. Paroubka, který po krátké povolební agonii (doufejme) navždy odešel do politických věčných lovišť. Je také zřejmé, že právě agresivní styl výše zmíněného bývalého předsedy ČSSD odpor mladých lidí k levici ještě prohloubil. Ovšem ti k levicovým stranám příliš netíhli ani za jeho předchůdců, takže problém se bude patrně skrývat někde hlouběji, nežli jen v neskrývaném populismu ČSSD posledních několik let. Ten ostatně odradil od volby levice mnoho lidí všech věkových kategorií, jak ukázaly právě proběhlé volby.
Levicová politika nutně neznamená socialimus, tím méně snahu o zavedení komunismu. To je důležitá zpráva, kterou české levicové strany zatím nedokázaly veřejnosti sdělit. Následkem toho nejenom ztrácí voliče z řad mladých lidí, ale hlavně je ani nezískávají. Přitom by se stačilo se vrátit k filosofickým kořenům levicového myšlení a z nich se pokusit získat inspiraci.
Zastydlý post-komunistický socialismus v ČR staví svou politiku na posilování role státu ve společnosti a tváří se, jako by tento postup byl samospásný. Rigidní a obsáhlá moc státu a jeho úředníků však nevybuduje něco tak komplexního a organického, jako je dobře fungující lidská společnost, stejně jako ji nevybudují ničím neregulované tržní vztahy, jak hlásá dogma politických myslitelů i praktiků z „druhé strany“. Ovšem zde je právě důležitá přidaná hodnota, kterou levicové myšlení nabízí.
Pravicové liberální myšlení se totiž o vytvoření dobře fungující společnosti ani přímo nesnaží. Tvrdí totiž, že stačí zajistit svobodu a kvalitní život pro jednotlivce a zbytek se už zařídí sám. Vzpomeňme ostatně slavnou větu baronky Thatcherové z roku 1987: „…there is no such thing as society“ (nic takového jako společnost neexistuje). Jakoliv její věta tehdy byla vytržena z kontextu a z její odpověď v rozhovoru pro tehdejší ženský magazín směřovala spíše ke snaze o omezení role státu v lidských životech, lze v jejím prohlášení najít jistou symboliku. A právě tady skrývá levicové paradigma velké téma nejenom pro mladou generaci, ale pro všechny, kteří si myslí, že lidská společnost potřebuje ke svému fungování víc, než jen neomezování tržních mechanismů.
To, co činí levicovou politiku zajímavou pro mladé lidi na západě od našich hranic, je vzbuzování pocitu revolty proti establishmentu, který lidem diktuje Pokračování článku »
Ve středu 24. března 2010 proběhla v Centru současného umění DOX vernisáž výtvarné skupiny Pode Bal. Výstava se jmenuje Malík Urvi II, lingvistický vtípek v jejím názvu snad netřeba komentovat. Projekt navazuje na neméně úspěšnou výstavu z přelomu tisíciletí, kdy Pode Bal prezentoval portréty lidí, kteří na přelomu tisíciletí zastávali důležité společenské funkce a přitom v nedávné minulosti byli zároveň prominentními představiteli socialistického totalitního režimu. Malík Urvi II si stejným způsobem bere na mušku již konkrétní a možná zároveň jednu z nejdůležitějších skupin státních funkcinonářů- soudce.
Zobrazuje obličeje a jména lidí, kteří ještě před třiceti lety posílali občany Československa za mříže kvůli tomu, že si dovolili nesouhlasit s tehdejším totalitním režimem. Dnes zobrazení lidé stále působí v české justici a vykonávají svou práci. Otázka, která od Pode Balu zaznívá, je víc než zřejmá. Jak kvalitně asi mohou bývalí exponenti režimu, který brutálně potlačoval lidská práva, sloužit na vysokých postech v současné demokratické republice?
Mě ovšem v souvislosti s výstavou Malík Urvi II napadá ještě další, možná palčivější otázka: Jak je možné, že i 20 let po pádu totalitního režimu náleží úloha kritizovat dopady této totalitní vlády pouze malým skupinám extravagantních a provokativních umělců?
Pravidelně v práci i v soukromém životě narážím na to, jak je česká společnost stále nevyrovnaná se svou totalitní minulostí. Troufnu si tvrdit, že i v Německu v roce 1965 měla společnost o mnoho jasněji v tom, jak se postavit ke své totalitní minulosti. V Česku po stejné době od pádu komunismu stále ještě vládne rozpačité morální přešlapování. I v životě běžných lidí, ve kterém nehrají soudy ani jejich soudcové velkou roli, není možné se vyjádřit o komunismu a jeho společenském řádu bez kontroverzí. Proč se nemohu na školní radě zvednout a ozvat se proti tomu, že v pedagogickém sboru stále působí pedagožka, která byla aktivní spolupracovnicí KSČ a o které se v našem malém městě ví, kolika lidem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ublížila?
Nejsem typ člověka, který by rád vyhledával konflikty, ovšem decentně jsem se několikrát pokusil k podobným záležitostem vyjádřit. Reakce byla téměř vždy stejná- Pokračování článku »
Včera jsem obdržel na svůj e-mail další přeposílací mail, tedy spíš hoax. Tentokrát mi to však nedalo a mail jsem poslal zpátky i s komentářem. Asi se ze mě už opravdu začíná stávat učitel, měl bych s tím začít něco dělat 
Aby však těch deset minut, které jsem věnoval psaní opravného komentáře nevyšlo nazmar, rozhodl jsem se jej přetiskonout i zde, na Čajovinkách. (původní znění hoaxu najdete na konci toho článku).
Dovolil bych si upozornit na to, že informace v níže uvedeném přeposílacím
e-mailu není (možná bohužel) pravdivá. Volební zákon ČR stanoví, že
politická strana obdrží platbu za každý jí odevzdaný hlas. Rozhodně tedy
není pravda, že by se v platbách stranám rozpočítávali hlasy všech občanů
ČR, i těch, kteří nevolili. Strana dostane tolik peněz, kolik dostala hlasů. Prázdné obálky v systému dotací pro strany nehrají žádnou roli.
Samozřejmě jako forma protestu proti nynějšímu stranickému systému je
možnost hodit do urny prázdnou obálku vcelku legitimní, jen to nepřinese
ten účinek, že by kterákoliv ze stran dostala méně peněz za volby.
Jako student politologie bych však navrhnul ještě lepší formu protestu-
pojďme přestat být líní a hledejme mezi stranami, které v parlamentu zatím
nejsou. V naší zemi je dost takových, které mají rozumný, nedemagogický
program a ve sněmovně nejsou hlavně proto, že jsou malé a nemají peníze na
předvolební kampaně. Pokud kdokoliv z vás věnuje svůj hlas takovéto
straně, nebude mít sice svého kandidáta ve sněmovně, Pokračování článku »
Když začátkem tohoto roku známá humanitární společnost Člověk v tísni vydala prohlášení o svém plánu uspořádat jakési volby nanečisto na českých středních školách, zajásal jsem.
Při své pedagogické činnosti se totiž snažím ze svých studentů vychovat nejenom schopné odborníky, ale také je naučit tomu, jak by člověk v demokratické společnosti měl žít. Žít tak, aby jeho země prosperovala nejenom po materiální stránce, ale aby byla zajištěna i kontinuita alespoň základních morálních hodnot. Jsem totiž přesvědčen o tom, že výchova mladých lidí by měl být jeden ze základních kamenů našeho školství. Kdo jiný nežli právě školy by měl dětem i dospívajícím ukázat, že demokracie nemůže fungovat bez přičinění svých občanů?
Bohužel se zdá, že i po dvaceti letech demokratické zkušenosti v České republice pořád vládne nechuť k jakékoliv výchově ve školách. Je to pochopitelné- několik desetiletí jsme museli čelit „výchově“ svých dětí, které se vraceli domů ze školy nakrmeny ideologickým balastem tehdejší vládnoucí strany. Vytvořili jsme si proto odpor, který nám říká, že děti ve škole by měly pouze dostat informace. Výchova k jakýmkoliv hodnotám, byť by to byly hodnoty tak základní, jako je prostá myšlenka potřeby demokracie, je nežádoucí.
Jak to vidí náctiletí
U mladých lidí už opadlo „porevoluční“ nadšení, které značná část národa sdílela v devatesátých letech. I přesto jsou dnešní mladí lidé většinou demokraticky naladěni a ostře odsuzují jakékoliv myšlenky, které by mohly vést k potlačení práv jejich i kohokoliv jiného. Bohužel však sdílejí ve své většině přesvědčení svých rodičů- na vývoj země stejně nemáme žádný vliv, tak co bychom chodili k volbám, když tím stejně nic nezměníme.
Pokračování článku »
Kvetoucí čaje či také čajové květy, jsou na první pohled nepříliš vzhledné chuchvalce čaje, které ovšem stojí za to blíže prozkoumat. U kvetoucího čaje totiž víc než kde jinde platí, že nemůžeme dát na první pohled a že jeho skutečná krása se skrývá vevnitř. Pojďme se podívat, v čem tedy vlastně kouzlo čajových květů spočívá.
Výroba kvetoucího čaje
Kvetoucí čaj je z hlediska čajové historie vlastně novinka, vyrábí se v Číně od poloviny minulého století. Čím je tak zvláštní? Nedejme se zmást jeho názvem, v čajovém květu nenajdete žádný květ z čajovníku čínského, ale jen zelený či bílý čaj, zachumlaný do úhledné kuličky a převázaný kouskem hedvábného provázku. Všechny tyto kuličky jsou vyráběny ručně Pokračování článku »
O tom, jak dlouho by se měly louhovat jednotlivé druhy čajů, by se daly popsat stohy papíru, ovšem zde se vám pokusím do přehledné tabulky napsat alespoň základní pravidla a údaje o tom, jak dlouho louhovat čaj.
Pár důležitých pravidel o louhování čaje pro začátek:
- Bílé a zelené čaje nikdy nelouhujeme ve vařící vodě, pokud bychom tyto čaje přelili právě uvařenou vodou, můžeme je louhovat už jak dlouho chceme, jejich chuť ale patrně už zůstane trpká a nepříjemná.
- Důležité je množství čaje v poměru k množství vody, ovšem zde víc než kdy jindy záleží na preferencích každého milovníka čaje. Pravidlem je, že pokud použijeme větší množství čaje, dostaneme aromatičtější, ale také chuťově výraznější nápoj. U každého druhu čaje se přitom se zvýšením jeho dávky zvyrazňuje jiná chuťová složka, je tedy třeba vyzkoušet váše vlastní chuťové buňky.
- Kterýkoliv kvalitní čaj je vhodné na louhování „připravit“. Chuťový zážitek z čaje totiž výrazně zlepšíme, Pokračování článku »
V letech 2002-2005 jsem měl tu zvláštní čest studovat na FES UPCE a některé zážitky z tohoto studia ve mně rezonují dodnes.
Jak už napovídá titulek tohoto článku, nebyl jsem se studiem na Fakultě ekonomicko-správní příliš spokojen a rád bych se s vámi na tomto místě podělil o některé dechberoucí zážitky, kterým jsem tam já i moji kolegové byli vystaveni.
FES UPCE- vítejte v domově důchodců pro vysloužilé akademiky
Jeden z největších problémů, kterému výše uvedená pardubická fakulta čelila (a podle seznamů nynějších zaměstnanců evidentně stále čelí) je personální obsazení některých kateder. Zejména ekonomické (sic!) předměty zde vyučovali pedagogové ve velmi pokročilém důchodovém věku. To samo o sobě nemusí být problém, na akademické půdě je mi běžně ctí se setkávat s lidmi, kteří by mohli být mými prarodiči, protože akademická kariéra většinou vrcholí až po mnohaletém úsilí. Jsou to lidé vysoce kvalifikovaní a s ohromným přehledem i nadhledem. Na regionální fakultě v Pardubicích však často vyučují lidé, kteří byli za své „zásluhy“ odsunuti po revoluci na odlehlejší pracoviště Pokračování článku »
Dnes bych se chtěl věnovat oblasti, která je pro čajový svět, zvyklý spíše na názvy v japonštině a čínštině, poněkud nezvyklá. Ale i stepi Jižní Ameriky přinášejí do našich čajoven několik velice chutných zajímavostí, které by byla škoda přehlédnout. Jedná se zejména o dvojici čajů (bylo by lépe říci bylinek- nejedná se totiž o čaj z čajovníku), nesoucích jména Maté a Lapacho. V následujících řádcích se pozastavíme nad zvláštnostmi těchto čajů a na specifický postup přípravy, který vyžadují.
Maté
Maté je patrně známější nápoj z této dvojice, který se vyrábí z listů Cesmíny paraguayské. Je to čaj známý zejména mezi studenty, kteří často potřebují pracovat do noci a hledají proto nápoj, který jim udrží oči otevřené nad učebnicí z anatomie i když už ptáci za okny začínají vítat nový den. Pokračování článku »
Jistě jste se již při návštěvě své oblíbené čajovny setkali v čajovém lístku se sortou takzvaných bílých čajů. Vyznačují se většinou vzletnými romantickými názvy, jako je Bílá pivoňka či Obočí dlouhověkosti a také poněkud vyšší cenou, nežli bývá obvyklé u běžných sort. Co to tedy ten bílý čaj vlastně je?
Jde o čaj, vzniklý zvláštním zpracováním běžného čajovníku čínského. Nejblíže má asi k zeleným čajům, ale do bílého čaje jsou zpracovány pouze vrchní, nejmladší lístky čajovníku, popřípadě ještě nerozvitá poupata lístků (z toho plyne o něco vyšší cena). Je tedy jasné, že bílý čaj je to nejkvalitnější a nejjemnější, co můžeme z čajovníku dostat. Tyto mladé lístky čaje se poté rychle usuší a fermentace v nich tedy, narozdíl od černých čajů či oolongů buď neproběhne vůbec, nebo jen velice krátce. Lístky, které si můžete v čajovně zakoupit, jsou lehce ochmýřené a mají zvláštní stříbřitou barvu, z čehož plyne i označení „bílý“ čaj. Mezi jeho nejznámější druhy patří výše zmíněný Pai-mu-tan, neboli Bílá pivoňka či Yin-zhen, Stříbrné jehly.
Jak připravit bílý čaj?
Bílý čaj se nesmí zalévat vařící vodou, stejně jako jeho zelený příbuzný. Tím by se zničila nejenom jemná a delikátní chuť tohoto nápoje, ale také veškeré látky, blahodárné pro lidský organismus, kterých je v tomto druhu čaje obsaženo opravdu požehnaně. Pokračování článku »
I v našich končinách se již můžete setkat v obchodech či čajovnách se speciální kvalitní keramikou, která nese cizokrajně znějící název yixing (čte se nejčastěji jako „išing“ nebo „ising“). Kromě toho, že je to keramika většinou velice lahodící oku, je to údajně jedno z nejvhodnějších nádobí pro přípravu kvalitního čaje. Dnes se podíváme na to, proč tomu tak je.
Proč Yixing?
Tato keramika nese název po místě svého vzniku, kterým je čínské město Yi-Xing. Pouze zde se těží speciální keramická hlína, nazývaná zisha. Ta dává keramice z Yi-Xingu nezaměnitelnou narudlou barvu Pokračování článku »
