Ve středu 24. března 2010 proběhla v Centru současného umění DOX vernisáž výtvarné skupiny Pode Bal. Výstava se jmenuje Malík Urvi II, lingvistický vtípek v jejím názvu snad netřeba komentovat. Projekt navazuje na neméně úspěšnou výstavu z přelomu tisíciletí, kdy Pode Bal prezentoval portréty lidí, kteří na přelomu tisíciletí zastávali důležité společenské funkce a přitom v nedávné minulosti byli zároveň prominentními představiteli socialistického totalitního režimu. Malík Urvi II si stejným způsobem bere na mušku již konkrétní a možná zároveň jednu z nejdůležitějších skupin státních funkcinonářů- soudce.
Zobrazuje obličeje a jména lidí, kteří ještě před třiceti lety posílali občany Československa za mříže kvůli tomu, že si dovolili nesouhlasit s tehdejším totalitním režimem. Dnes zobrazení lidé stále působí v české justici a vykonávají svou práci. Otázka, která od Pode Balu zaznívá, je víc než zřejmá. Jak kvalitně asi mohou bývalí exponenti režimu, který brutálně potlačoval lidská práva, sloužit na vysokých postech v současné demokratické republice?
Mě ovšem v souvislosti s výstavou Malík Urvi II napadá ještě další, možná palčivější otázka: Jak je možné, že i 20 let po pádu totalitního režimu náleží úloha kritizovat dopady této totalitní vlády pouze malým skupinám extravagantních a provokativních umělců?
Pravidelně v práci i v soukromém životě narážím na to, jak je česká společnost stále nevyrovnaná se svou totalitní minulostí. Troufnu si tvrdit, že i v Německu v roce 1965 měla společnost o mnoho jasněji v tom, jak se postavit ke své totalitní minulosti. V Česku po stejné době od pádu komunismu stále ještě vládne rozpačité morální přešlapování. I v životě běžných lidí, ve kterém nehrají soudy ani jejich soudcové velkou roli, není možné se vyjádřit o komunismu a jeho společenském řádu bez kontroverzí. Proč se nemohu na školní radě zvednout a ozvat se proti tomu, že v pedagogickém sboru stále působí pedagožka, která byla aktivní spolupracovnicí KSČ a o které se v našem malém městě ví, kolika lidem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ublížila?
Nejsem typ člověka, který by rád vyhledával konflikty, ovšem decentně jsem se několikrát pokusil k podobným záležitostem vyjádřit. Reakce byla téměř vždy stejná- Pokračování článku »
Včera jsem obdržel na svůj e-mail další přeposílací mail, tedy spíš hoax. Tentokrát mi to však nedalo a mail jsem poslal zpátky i s komentářem. Asi se ze mě už opravdu začíná stávat učitel, měl bych s tím začít něco dělat 
Aby však těch deset minut, které jsem věnoval psaní opravného komentáře nevyšlo nazmar, rozhodl jsem se jej přetiskonout i zde, na Čajovinkách. (původní znění hoaxu najdete na konci toho článku).
Dovolil bych si upozornit na to, že informace v níže uvedeném přeposílacím
e-mailu není (možná bohužel) pravdivá. Volební zákon ČR stanoví, že
politická strana obdrží platbu za každý jí odevzdaný hlas. Rozhodně tedy
není pravda, že by se v platbách stranám rozpočítávali hlasy všech občanů
ČR, i těch, kteří nevolili. Strana dostane tolik peněz, kolik dostala hlasů. Prázdné obálky v systému dotací pro strany nehrají žádnou roli.
Samozřejmě jako forma protestu proti nynějšímu stranickému systému je
možnost hodit do urny prázdnou obálku vcelku legitimní, jen to nepřinese
ten účinek, že by kterákoliv ze stran dostala méně peněz za volby.
Jako student politologie bych však navrhnul ještě lepší formu protestu-
pojďme přestat být líní a hledejme mezi stranami, které v parlamentu zatím
nejsou. V naší zemi je dost takových, které mají rozumný, nedemagogický
program a ve sněmovně nejsou hlavně proto, že jsou malé a nemají peníze na
předvolební kampaně. Pokud kdokoliv z vás věnuje svůj hlas takovéto
straně, nebude mít sice svého kandidáta ve sněmovně, Pokračování článku »
Když začátkem tohoto roku známá humanitární společnost Člověk v tísni vydala prohlášení o svém plánu uspořádat jakési volby nanečisto na českých středních školách, zajásal jsem.
Při své pedagogické činnosti se totiž snažím ze svých studentů vychovat nejenom schopné odborníky, ale také je naučit tomu, jak by člověk v demokratické společnosti měl žít. Žít tak, aby jeho země prosperovala nejenom po materiální stránce, ale aby byla zajištěna i kontinuita alespoň základních morálních hodnot. Jsem totiž přesvědčen o tom, že výchova mladých lidí by měl být jeden ze základních kamenů našeho školství. Kdo jiný nežli právě školy by měl dětem i dospívajícím ukázat, že demokracie nemůže fungovat bez přičinění svých občanů?
Bohužel se zdá, že i po dvaceti letech demokratické zkušenosti v České republice pořád vládne nechuť k jakékoliv výchově ve školách. Je to pochopitelné- několik desetiletí jsme museli čelit „výchově“ svých dětí, které se vraceli domů ze školy nakrmeny ideologickým balastem tehdejší vládnoucí strany. Vytvořili jsme si proto odpor, který nám říká, že děti ve škole by měly pouze dostat informace. Výchova k jakýmkoliv hodnotám, byť by to byly hodnoty tak základní, jako je prostá myšlenka potřeby demokracie, je nežádoucí.
Jak to vidí náctiletí
U mladých lidí už opadlo „porevoluční“ nadšení, které značná část národa sdílela v devatesátých letech. I přesto jsou dnešní mladí lidé většinou demokraticky naladěni a ostře odsuzují jakékoliv myšlenky, které by mohly vést k potlačení práv jejich i kohokoliv jiného. Bohužel však sdílejí ve své většině přesvědčení svých rodičů- na vývoj země stejně nemáme žádný vliv, tak co bychom chodili k volbám, když tím stejně nic nezměníme.
Pokračování článku »
